Mehmed II.: Bisexuál, který dobyl Konstantinopol?

Ráno 29. května 1453 se obrana Konstantinopole zhroutila. Město, jehož jméno po staletí znamenalo pokračování římského světa, se ocitlo v rukou osmanského sultána. Mehmedovi bylo jednadvacet. Věk, v němž jiní teprve hledali své místo, jemu přinesl přídomek Fátih, Dobyvatel. Pro lidi za hradbami však jeho triumf znamenal smrt, zajetí a rozpad známého života.

Na školních mapách vypadá podobný okamžik jednoduše: jedna říše zmizí, druhá se rozšíří. Skutečný příběh je méně úhledný. Mehmed musel město nejen získat, ale také proměnit v centrum své moci. A člověk, který tuto proměnu zahájil, po sobě zanechal překvapivě rozdílné stopy. Vedle válečných tažení také básně a portrét od jednoho z nejvýznamnějších benátských malířů své doby.

Mladík, kterého už jednou odsunuli

Na trůně neseděl poprvé. Když se jeho otec Murad II. v roce 1444 stáhl z vlády, Mehmed byl ještě dítě. První panování skončilo roku 1446 návratem zkušenějšího otce. Teprve po Muradově smrti v roce 1451 získal vládu znovu. Nezačínal tedy jako nepoznamenaný mladý vítěz, ale jako princ, který již okusil, jak snadno může panovnická autorita zeslábnout.

Konstantinopol nabízela mimořádnou cenu. Byla někdejším hlavním městem římských císařů, ale také strategickým místem mezi osmanskými državami. Její dobytí mohlo změnit sultánovo postavení i podobu celé říše. Z dnešního pohledu se vítězství někdy jeví jako nevyhnutelné. Historik Anthony Kaldellis však upozorňuje, že obránci nebyli pouhými čekateli na porážku: měli promyšlenou obranu a naději na úspěch.

Město, které nechtělo padnout

Obléhání nebylo jedním efektním úderem obřího děla. Rozhodovala souhra příprav, techniky, zásobování a vytrvalosti. Mehmed musel překonat obranný systém, který odolával útokům po generace. Podle Kaldellisovy rekonstrukce byl právě sultán tím, kdo hledal cestu ze situace, v níž se zdánlivě nedobytné město stále bránilo. Jeho vítězství nebylo automatickým výsledkem početní převahy.

Když město konečně padlo, vojenský úspěch doprovázela lidská katastrofa. Zajatci se stali předmětem obchodu a vykupování, rodiny byly rozděleny. To je důležitá protiváha monumentálním obrazům sultána na koni. Zachycují vítězovo gesto, ale málokdy to, co následovalo v životech poražených. Rok 1453 změnil politické poměry i cesty, jimiž se dál šířilo řecké vzdělání a kulturní dědictví.

Bisexuál? Otázka, na kterou kronika nestačí

Mehmedovo soukromí přitahuje pozornost z jiného důvodu. Řečtí autoři mu připisovali sexuální zájem o muže a některé zprávy spojují jeho jméno s Raduem Krásným, mladším bratrem Vlada III., později proslulého jako Dracula. Kronikář Laonikos Chalkokondyles vypráví o sultánově náklonnosti k Raduovi i o násilném začátku jejich údajného intimního vztahu. Jde o tvrzení pramene, nikoli o nezávisle potvrzený milostný příběh.

Další známé vyprávění zachoval Doukas. Popravu velmože Lukáše Notara spojuje se sultánovým požadavkem na vydání jeho syna. Také zde musíme oddělit událost od vysvětlení, které jí kronikář přisoudil. Doukas nebyl očitým svědkem obléhání a psal o panovníkovi, jehož vojsko zničilo byzantskou moc. Nepřátelský postoj sám o sobě zprávu nevyvrací. Brání však tomu, abychom ji bez dalšího proměnili v jistý fakt.

Označení „bisexuál“ je proto možnou moderní interpretací, nikoli bezpečně doloženou položkou v životopise. Víme o Mehmedově dynastickém životě se ženami; zároveň máme zprávy a verše, které otevírají otázku jeho náklonnosti k mužům. Ani potomci sami o sobě takovou náklonnost nevylučují, ani nepřátelská kronika sama o sobě neprokazuje konkrétní vztah. Právě proto patří za provokativní titulek otazník.

Co lze říct přesně: Mehmedovi jsou připisovány homoerotické verše a některé řecké zprávy o náklonnosti k mužům. Jeho sexuální orientaci ale nelze s jistotou určit.

Milostné verše muže, který velel armádám

Silnější než laciná představa tajného harému je skutečnost, že sultán sám psal poezii. Používal jméno Avní. Literární historik Selim S. Kuru rozebírá jeho báseň, v níž se jako opakovaný rýmový prvek objevuje mužské jméno Veyis. Takto pojmenovaný milovaný není jen neurčitou ozdobou. Kuru jej zasazuje do proměny osmanské lyriky, v níž začínají dostávat větší prostor konkrétní lidské postavy a světská touha.

Bylo by však příliš snadné zacházet s básní jako se záznamem schůzky. Osmanská milostná poezie pracovala s ustálenými obrazy, náboženskými symboly i mystikou. Krása milovaného mohla patřit pozemskému člověku a současně odkazovat k něčemu, co jej přesahuje. Literární badatelka Alena Ćatović proto při rozboru Mehmedových křesťanských motivů varuje před přímočarým spojováním básnického hlasu s osobními city autora.

Právě napětí mezi oběma čteními je zajímavé. Jedna interpretace zdůrazňuje konkrétní mužské jméno a světskou přitažlivost, druhá básnické konvence a mystický význam. Nemusíme jednu stopu vymazat, abychom uznali druhou. Dochované verše ukazují, že jazyk lásky na sultánově dvoře byl bohatší než dnešní představa přísného válečníka. Co přesně z něj lze vyčíst o autorově ložnici, zůstává otevřené.

Benátčan v sultánově paláci

Další překvapení čeká před Belliniho portrétem. Mehmed v roce 1479 požádal Benátčany o malíře a do jeho sídla přijel Gentile Bellini. Vznikl obraz, který patří k nejslavnějším podobiznám osmanského panovníka. Není to anonymní „orientální vládce“. Má konkrétní tvář, výrazný profil a pohled obrácený stranou. Kamenný oblouk, drahocenná látka a koruny kolem něj ovšem připomínají, že jde zároveň o pečlivě vystavěný obraz moci.

Panovník, který dobýval, se zároveň zajímal o to, jak jej bude svět vidět.

Belliniho pobyt trval přibližně rok a půl a měl také diplomatický rozměr. Umění zde doprovázelo snahu o dobré politické a obchodní vztahy. Dobyvatel křesťanského města a benátský malíř se tak setkali v prostředí, které se do jednoduchého obrazu nesmiřitelných civilizací nevejde. Portrét je dnes poškozený a v minulosti prodělal přemalby. I tak v něm zůstala patrná sultánova snaha předvést bohatství a výjimečné postavení.

Vítězství, které nebylo poslední

Konstantinopol Mehmedovy ambice neuzavřela. Následovala další léta výbojů a dlouhá válka s Benátkami, ukončená mírem roku 1479. Osmanská moc se upevňovala v prostoru průlivů a rozšiřovala v oblasti Černého moře. Roku 1475 se krymský chanát dostal do vazalské závislosti na Osmanech. Za těmito změnami nebyla jediná slavná bitva, ale soustavný tlak rozsáhlého státu.

Mehmed zemřel roku 1481 ve věku devětačtyřiceti let. Výpravy ve Středomoří a další záměry zůstaly nedokončené. Muž, kterého pozdější generace uzavřely do obrazu vítěze před konstantinopolskými hradbami, měl za sebou téměř tři desetiletí další vlády. A zatímco na mapách zanechal nové hranice, v dochovaných verších zůstala jiná stopa: panovnický hlas, který se vedle jazyka moci dokázal obracet i k milovanému.

Zdroje a poznámky k pramenům

1. Halil İnalcık: Mehmed II., TDV İslâm Ansiklopedisi. Životopis, první a druhé panování, dynastické souvislosti a dobytí města.
2. Anthony Kaldellis: 1453: The Conquest and Tragedy of Constantinople, Oxford University Press. Použit veřejně dostupný souhrn knihy k povaze obrany a osudům poražených, nikoli nepřístupný plný text.
3. National Gallery: Gentile Bellini, The Sultan Mehmet II. Datace a interpretace portrétu, okolnosti Belliniho mise.
4. Uránia: The Homosexuality of Sultan Mehmed II. Sekundární přehled zpráv Chalkokondyla a Douky a upozornění na jejich limity. Uvedené kronikářské epizody byly ověřovány prostřednictvím tohoto přehledu, nikoli přímým studiem kritických vydání.
5. Selim S. Kuru: Generic Desires: Homoerotic Love in Ottoman Turkish Poetry. Zejména s. 52–54, interpretace básně se jménem Veyis a vztahu mystických a světských motivů.
6. Alena Ćatović: Christian Motives in the Gazels of Fatih Sultan Mehmed – Awni. Prilozi za orijentalnu filologiju 55, s. 177–188. Použit veřejný abstrakt k metodickému problému autobiografického čtení poezie.
7. Ashmolean Museum, University of Oxford: Mehmed II ‘Fatih’. Válka s Benátkami, černomořská expanze a závěr vlády.

Vyobrazení: Belliniho portrét; Zonarova historická malba; Schedelova kronika. Reprodukce jsou na Wikimedia Commons označeny jako public domain. Výřezy a barevné překrytí v carouselu jsou součástí grafické úpravy. Reprodukce jsou vloženy přímo v tomto HTML souboru a zobrazí se i bez připojení k internetu.

K titulku: Otazník je záměrný. Bisexualita není v článku prezentována jako prokázaná diagnóza či jistá historická identita. Text rozlišuje kronikářské tvrzení, literární interpretaci a doloženou událost.